V tomto příspěvku si řekneme, co je to překlad, co je tlumočení a jak se tyto dvě činnosti liší. Není věcí neznámou, že neodborné veřejnosti tyto pojmy často splývají. Není se čemu divit – nejháklivější na jejich oddělování bývají pochopitelně ti, kteří se jazyky profesně zabývají. Mohlo by ovšem být užitečné uvést některé věci na pravou míru.

Nejprve pár slov o překladatelově práci. Umění překládat spočívá v aplikaci vhodných pracovních postupů, závisejících mj. na typu textu a adresátovi, pro kterého překládáme. Máme-li například v textu jako měrné jednotky stopy a palce, rozhodujeme se mezi převodem na metry a centimetry (to se děje tehdy, když je informace o rozměrech důležitější než „cizost“, kterou z těchto jednotek jako čtenář pociťujeme) a ponecháním původních jednotek (v cestopisech je tato „cizost“ žádoucí a nahrazovat ji domácími jednotkami by text ochuzovalo). V jakých případech se který postup hodí, se dá naučit nebo vypozorovat.

Překladatelé při své tvorbě spoléhají na různé pomůcky – zejména slovníky a internet, kde dohledávají dodatečné informace, díky kterým mohou originálu porozumět skutečně do detailů. Šprtání slovíček a terminologie je však neláká, nedivte se proto, že když si milého překladatele doma zavoláte k televizi a optáte se ho, co znamenají slova právě vyřčená v hudebním videoklipu, možná po Vás místo odpovědi hodí slovníkem nebo Uměním překladu.

Tlumočení je dovednost jiného druhu. Produktem není text, ale mluvené slovo. Tlumočník nemá čas listovat slovníky, pracuje totiž nejčastěji simultánně (z tlumočnické kabiny, na kterou je publikum se sluchátky napojeno, převádí projev okamžitě do druhého jazyka, mluví tedy současně s řečníkem) či konsekutivně s maximálně několikaminutovým odstupem po skončení projevu nebo jeho části (základní myšlenky si tlumočník píše na papír). Musí se proto umět vyjadřovat plynně a v paměti mít perfektní a okamžitě naskakující slovní zásobu, z časových důvodů si však může dovolit některé pasáže zobecnit či oprostit od detailů. Součástí přípravy na den strávený tlumočením je pak často právě ono šprtání slovní zásoby specifické pro řečníkův projev, se kterou bude tlumočník potřebovat rychle a obratně zacházet.

Ačkoli překládání má s tlumočením stejné kořeny, z výše uvedeného popisu je patrné, že každá z činností vyžaduje specifické vlohy a schopnosti. Není vzácné, že i výborní překladatelé umělecké literatury si na konference s autory berou své tlumočníky, protože sami si na mluvení netroufají. Neznamená to ale, že by se nedomluvili nebo perfektně nerozuměli. Stačí, že si nejsou jistí svým přízvukem nebo jejich mluvený projev postrádá tlumočnickou plynulost – čili se lépe cítí doma u krbu s klávesnicí a slovníkem.