Mít práci, které se ostatní snaží často spíš vyhnout a rádi ji na vás delegují, je skvělé samo o sobě. Občas se navíc dostanete k materiálu, který je velmi zajímavý i tematicky – třeba když se týká výroby a přípravy čaje.

I zdánlivě jednoduché video na vás však může chystat různé zákeřnosti. Prozření nastává ve chvíli, kdy si uvědomíte, že originál na vás chrlí neznámá slova japonského původu a vy je nemůžete donekonečna zkoušet opisovat českými ekvivalenty nebo je stavět do přívlastku neshodného, abyste je nemuseli skloňovat. Slova jako arača, hódžiča, kjusu, sadó nebo umami přitom jazyková příručka Ústavu pro jazyk český ani nezná, natož aby vám s jejich skloňováním pomohla.

Japonština pro jejich zápis používá vlastní znakový systém a originál mi je pochopitelně nabízel už v anglickém přepisu do latinky (aracha, hojicha…). Ten je ale při překladu nepoužitelný – mimo jiné proto, že čtenář pak neví, zda má j a ch vyslovovat po česku jako /j/ a /ch/, nebo nebo anglicky jako /dž/ a /č/. Provádí se tudíž přepis do češtiny. Ten je nám povědomý z příkladů jmen jako Ovečkin, Pavlovič Čechov či Kim Čong-un, pro něž angličtina používá odlišný přepis Ovechkin, Pavlovich Chekhov a Kim Jong-un. I tak však dělá neznalost této informace často paseku v amatérských překladech.

Po krátkém pátrání jsem zjistila, že většina čajů už má v češtině své ustálené názvy psané s diakritikou. Trochu delší hloubání nastalo u mačči, jelikož mnoho zdrojů, zdá se, přejímá i pro obecné označení typu čaje anglickou transkripci i navzdory tomu, že se vymyká fonologickým zásadám českého pravopisu. Relativně nedávný vývoj češtiny dokonce na příkladu anglického ball a way ukazuje, že totéž slovo či jeho část může v různých obdobích do češtiny vstupovat v různé podobě. Jednou se prosadí výslovnost a pravopis se počeští (mečbol, ranvej), podruhé se naopak přebírá pravopisná podoba a té se uzpůsobuje výslovnost (fotbal, tramvaj). A aby byla věc ještě zapeklitější, u názvů značek k počešťování pochopitelně jaksi nedochází (Mitsubishi).

Jaké je tedy poučení? Překladatel by měl věnovat zvláštní pozornost slovům, která pocházejí z jiného prostředí. Měl by se zamyslet, zda nějaká tradice přepisu do češtiny pro daný jazyk vůbec existuje, zda se tato tradice liší od převládajícího způsobu užívání slova a zda se slovo v textu náhodou neužívá jako značka. Vidíme také, že dřívější existence určitých vzorců pro přejímání cizích slov ještě nemusí znamenat nutnost přijímat podle stejného vzorce i nová slova. Náš jazyk se zkrátka stále vyvíjí.